Trojnásobné faux pas

Z Denik

Hanušákova příprava na Lechtal...

[editovat] Trojnásobné faux pas s házečkou na Salze

O víkendu 20.-22. červen 2014 jsem, jsa opuštěn rodinou toho času pobývající v Chorvatsku, využil nabídky Martina Rexy, abych se s nimi vydal na Salzu. Mým a Pedrovým úkolem bylo splavit Rexů děti a Martinovu spolupracovnici Marii s kamarádkou Lucií na raftu, zatímco Rexovi se švagrem Davidem se budou okolo nás prohánět na kajacích. Já jsem zároveň chtěl pobyt na Salze využít k tříbení svých kajakářských schopností a tak jsem si tam rovněž vzal kajak. První den naše posádka ani nedorazila na místo a přespávali jsme kdesi v Rakousku. Zdržení bylo způsobeno jednak tím, že jsme pozdě vyrazili a jednak tím, že jsme poté, co jsme vyrazili z Hluboké s Pedrem vedli v autě konverzaci.
Martin: "Ty Pedro, a proč si vlastně bereš sebou to pádlo??."
Pedro: "No přeci jsme každý měli mít pádlo".
Tuto informaci nám vzápětí potvrdila telefonicky i Katka.
Tudíž jsme se vrátili na Hlubokou, kde já jsem hodinu hledal neúspěšně svoje pádlo, pak jsme jeli do Teska , kde kupodivu pádla nevedou a pak jsme tedy jeli do Rakouska, kde jsem cca 100km před Wildalpenem odmítl dál řídit, zastavil v nejbližším kempu a zkonzumoval jedno pivo na sílu a jedno na odvahu na druhý den.
Ráno jsme opět vyrazili shánět pádla. Zastavili jsme a čtvrt hodiny počkali až otevřou před největším obchodem v Rakousku se sportovním vybavením, kde měli úplně všechno vybavení na všechny sporty s výjimkou pádel. Tudíž jsme v pochmurné náladě pokračovali dále a přemýšleli, co bychom dětem nabídli výměnou za jejich pádla. Paradoxně ani dále po cestě jsme na žádné obchody s pádly nenarazili. Ti Rakušáci nemají vůbec obchodního ducha.
Až v prvním kempu po cestě na Salze se na nás usmálo štěstí, protože tam nějaká cestovka právě svým klientům vydávala pádla a tak jsme se zařadili do fronty a pádla si nafasovali za příslib, že jim je vrátíme a k tomu sixpack.
Sobotní sjezd byl poměrně chladnou záležitostí a tudíž jsem neměl po dojetí příliš morál tříbit své kajakářské umění na té největší vlně. O to více jsem večer v restauraci sbíral odvahu na nedělní exhibici. Pedro mne odmítl sportovně podpořit a raději simuloval, že je mu nabla. Takže jsem na kajak vyrazil sám hned poté, co jsem od našeho nejzkušenějšího vodáka Davida dozvěděl mnoho rad a přesvědčil ho, že má být připraven s házečkou mne kdykoliv zachránit.
David tudíž seděl na břehu a v mezičase, kdy jsem traverzoval mezi jednoduššími peřejkami, se bavil komentováním a kritikou nácviku záchrany, kterou svým klientům vtloukala do hlavy nějaká rakouská cestovka.
Načež se začala blížit má velká chvíle a já se blížil k inkriminovanému vrcholu svého kajakování, jímž mělo být bravurní sjetí té největší peřeje. Ještě před ní jsem si chtěl dát několik mazáckých traverzů na peřeji trochu nad ní, nicméně jsem poněkud neodhadl sílu proudu a ten mne do té největší peřeje začal vtahovat pozpátku. To poněkud narušilo mé plány a raději jsem kajak pro daný okamžik opustil a vzápětí jsem projel onou peřejí po prdeli, aniž bych vyvolal v trénujících rakouských záchranářích touhu použít čerstvě nabyté znalosti v praxi. David, poté když konečně vyřešil dilema v které ruce držet konec házečky, v které cigaretu a kterou házet se rozmáchl a hodil takovým obloukem, že se mu házečka zamotala do ocelových lan, která drží vodácké slalomové branky. Než to vymotal tak jsem se raději zachránil sám s drobnou pomocí okolojedoucího vodáka. Myslím, že David poskytl poměrně kontrastní příklad rozdílu záchranných prací dle české a rakouské metodiky.
Druhá akce s házečkou byla, když se Barborka chtěla vykoupat s tím, že pak jí hodíme házečku a přitáhneme ji. Tentokrát házela Marie, nicméně při hodu se do házečky zamotala sama a proto jsem lehce fialovějící Barborku raději přitáhl pádlem.
Třetí faux pas nastalo v nejobtížnějším místě v soutěsce, kde se cvaknul Marťas a ztratil pádlo, které jsme chytili z raftu a když mu ho Pedro nabízel, aby ho na něm vytáhl na raft, tak Martin hrdě odmítl s tím, že pádlo nepotřebuje, protože momentálně nemá kajak a zachytil se na skále. My jsme přistály na druhém břehu a já jsem ho vyzýval, aby skočil do vody a až pojede okolo nás, tak že ho přitáhnu házečkou. Moc se mu do studené, bublající a proudící vody nechtělo, ale nakonec se nechal přesvědčit a když se blížil, tak jsem přesným hodem hodil házečku přímo k němu. Těžko říct jak se to mohlo stát, ale nějakým neblahým řízením osudu se stalo, že se mi druhý konec lana vysmekl z rukou, takže se Martin de-facto přitahoval k volně na vodě ležícímu špagátu, což by mu spíše nepomohlo, ale naštěstí jsem na ten konec špagátu s trochou úsilí, když jel okolo mne, přeci jen dosáhl a Marťase přitáhnul.
Tudíž tak. Možná ti Rakušáci s nácvikem záchrany nejsou takový amatéři a poserové jak se nám v první chvíli jevilo :-D