Editace stránky Sněžka

[[wikipedia:Sněžka|Sněžka]] je nejvyšší hora České Republiky. 24. září 2011 jsem se vydali ji zdolat. Vrcholový tým vyrazil z Markoušovic ve složení Tulachovi a Laštovkovi, s podporou logistické skupiny ve složení Jardův táta a Black (=pes, rasa dlouhosrstý německý ovčák). Velitelský čas odjezdu 8:30 jsme nestihli jen o chlup. Když jsme v 9:30 vyjeli, usoudil Jarda, že je čas se vyhnout dlouhým českým vesnicím s 50 km rychlostním limitem kratší cestou přes Polsko. Po okružní hodinové cestě po překrásné zemi našich severních sousedů jsme konečně dorazili na Pomezní boudy. Tam na nás měla čekat liberecká skupina Šestáků - Marek a Madla. Skoro tomu tak bylo, pomineme-li fakt, že Markovi se nepodařilo nalézt hlavní parkoviště u bývalé celnice. Nakonec jsme ale byli všichni rádi, že našel alespoň nějaké parkoviště a setkali jsme se. Já s Markem jsme si demokraticky odhlasovali, že půjdeme po hřebenové hraniční cestě. Ostatní nás důvěřivě následovali, neb neměli mapu, nebo orientační smysl, nejčastěji pak obojí. Cesta nám ubíhala, děti pěkně šlapali, občasné výhledy do krajiny nás naplňovaly posvátnou úctou ke kráse přírody. Dokonce jsme ani nepotkávali moc lidí. Nastoupali jsme pár set výškových metrů a kochali se pohledy na blížící se vrchol Sněžky. Narazili jsme na krásnou vyhlídku, kde se ukázalo, že skoro všechny metry zase budeme muset klesnout do sedla. Mírný nesouhlas členů družstva projevující se temným mručením manželek a kvílením dětí se nám podařilo zahnat spásnou myšlenkou, že na blízké chatě Jelenka si dáme něco dobrého. Překvapivě se to zdařilo - minimálně Primátor uhasil žízeň dobře. Před Jelenkou jsme se zařadili do davu turistů, kteří stoupali jednoduchou a krátkou výstupovkou z Pomezek. Následoval ostrý výstup lesem, kosodřevinou a kamením na předvrchol a posléze na Sněžku. Nejrychleji byl na vrcholu Kubík, nikoliv proto, že by ho tak mocně přitahoval nejvyšší vrchol Čech, ale protože potřeboval na velkou. Po všeobecném kochání, focení, svačení a jiných podobných aktivitách děti jednomyslně odhlasovali, že dolů se jede lanovkou. Vzhledem k celkovém času výstupu cca 4 hodiny to nebyl úplně špatný nápad, při pokusu o pěší sestup bychom se asi ke konci museli orientovat dle hvězd. Vystáli jsme drobnou frontu a vydali se za nekřesťanské peníze vstříc dobrodružství na prehistorickém zařízení zvaném lanovka. Dodávali jsme si sebedůvěry tím, že jde o neopakovatelný zážitek, protože toto zařízení bude již příští rok mimo provoz. Po příjezdu do Pece nám nezbývalo už nic jiného, než jen najít logistickou skupinu. Měla se nacházet v hospodě Na peci, kde jsme ji také našli. Zbytek výletu proběhl dle plánu - odjezd pro auta na Pomezky, rozloučení se se Šestáky, návrat do Pece, zaplacení útraty za podpůrnou skupinu a cesta do Markoušovic.